Srdeční selhání v intenzivní péči

Anest. intenziv. Med. 2003;14(2):103-110

Srdeční selhání v intenzivní péčiČlánky

R. Pařízková: Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta v Hradci

Srdeční selhání jako příčina 5 % všech přijetí k hospitalizaci je spojeno s nepříznivou dlouhodobou prognózou a vysokýmináklady na léčbu. Nemocní s kardiální dysfunkcí tvoří značnou část populace nemocných v intenzivní péči a přítomnostsrdečního selhání jako důsledku primárního poškozenímyokardu nebo v rámcimultiorgánového selhání se podílí na vysokémortalitě této populace nemocných.Za nejčastější příčinu srdečního selhání je považováno onemocnění koronárních tepen,vyšší výskyt je popisován v kombinaci ischemické choroby srdeční a arteriální hypertenze.V části zabývající se patofyziologií jsou uvedeny klíčové mechanismy rozvoje srdečního selhání, mezi kterými hrají hlavníroli trvale zvýšená aktivita sympatického nervového systému, osa renin-angiotenzin-aldosteron, vazopresin, endotelina skupina natriuretických peptidů. V další části je zmíněno současné pojetí definice, diagnostiky a doporučené terapiesrdečního selhání, vycházející z doporučení Evropské kardiologické společnosti. Plasmatické koncentrace hlavně natri-uretickýchpeptidů jsou dnes považovány za hlavní a v klinické praxi potenciálně využitelné markery nejen přítomnosti, alei stupně závažnosti srdečního selhání. Za doporučený standard pro diagnostiku kardiální insuficience je dnes považovánakombinace echokardiografického vyšetření srdce a stanovení sérové koncentrace natriuretického peptidu.Současná doporučení terapie srdečního selhání jsou stratifikována podle kritérií medicíny založené na důkazech. Léčbaakutního srdečního selhání je zaměřena především na optimalizaci dodávky kyslíku a energetických substrátů tkáním vevztahu k jejich metabolickým potřebám, a to bez současného zvýšení spotřeby kyslíku myokardem. Z farmak jsou v akutnífázi selhání uplatňována diuretika, vazodilatancia, látky zvyšující kontraktilitu (dobutamin, inhibitory fosfodiesterázy, novějilevosimendan ze skupiny farmak zvyšujících citlivost kardiomyocytů na intracelulární kalcium). V terapii chronickéhoselhávání je zdůrazněno včasné nasazení ACEI a betablokátorů. Zmíněny jsou i nefarmakologické možnosti terapie.

Klíčová slova: srdeční selhávání; patofyziologie; diagnostika; terapie; doporučené postupy

Cardiac Failure in Intensive Care

Heart failure represents almost 5 % of all hospital admissions and both mortality and health care cost on account of thosepatients are high. The proportion of patients on ICU with heart failure of various origin (mostly as a results either of primaryheart damage or as a result of secondary heart damage due to multiple organ failure) has increased rapidly during the lasttwo decades. Heart failure occurs mostly as a result of ischaemic heart disease and the prevalence of heart failure increasesin those with both ischaemic heart disease and hypertension.Increased sympathetic activity, renin-angiotensin-aldosterone axis, vasopressin, endothelin and atrial natriuretic peptidesplay the most important role in developing heart failure. Current definitions, diagnosis and recommended treatment of heartfailure are based on recommendation issued by European Society of Cardiology. Echocardiography together with assessmentof atrial natriuretic peptide plasma levels are preferred methods for diagnosis.The current therapeutic approach to heart failure is stratified according to levels of evidence based medicine methodology.The control of underlying cause and optimizing of myocardial oxygen delivery to failing heart without increasing oxygenconsumption at the same time represent the cornerstone of therapy in heart failure patients. Diuretics, vasodilators togetherwith inotropic agents (dobutamine, phosphodiesterase inhibitors and recently calcium sensitizers, if necessary), are themostrecommended drugs in this setting.ACE inhibitors and beta-blockers are the key agents for long-term pharmacologicaltherapy in chronic heart failure patients. Non-pharmacological modalities are also mentioned.