Cíl:
Studie je zaměřena na získání recentních epidemiologických údajů o "Hospital Acquired Pneumonia (HAP)" u pacientů v intenzivní péči pro určení vhodného postupu pro empirickou antimikrobiální terapii.
Typ pracoviště:
Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny; Anesteziologicko resuscitační oddělení.
Typ studie a metoda:
Studie byla navržena jako prospektivní, multicentrická a observační. Zachycené spektrum bakteriálních původců, včetně určení citlivosti k antimikrobiálním přípravkům, bylo porovnáno s referenčním postupem iniciální empirické antibiotické terapie u časné a pozdní HAP.
Výsledky:
Bylo zařazeno 317 pacientů, po zhodnocení úplnosti dat soubor obsahoval 201 pacienta, 159 mužů a 42 žen. Průměrný věk 59,9 roku let. Získáno bylo 260 validních vzorků sekretu z dolních cest dýchacích. Časná HAP byla zachycena u 26 (12,9 %), pozdní u 175 (87,1 %) pacientů. DNA analýzou byl u většiny původců HAP (74,0 %) prokázán jedinečný restrikční profil. Adekvátní empirická iniciální antibiotická terapie byla zaznamenána u 59,7 % pacientů. Bylo identifikováno celkem 22 bakteriálních species jako etiologických agens, pouze u 6 z nich byla četnost záchytu vyšší než 5 % (Klebsiella pneumoniae - 20,4 %, Pseudomonas aeruginosa - 20,0 %, Escherichia coli - 10,8 %, Enterobacter spp. - 8,1 %, Staphylococcus aureus - 6,2 % a Burkholderia cepacia komplex - 5,8 %). Převažovaly gramnegativní bakterie (86,1 %). U pacientů s časnou HAP byl významně vyšší výskyt kmenů Staphylococcus aureus (26,9 %) a Haemophilus influenzae (15,4 %). U pozdní HAP dominovaly kmeny Pseudomonas aeruginosa (21,8%) a Klebsiella pneumoniae (21,4 %).
Závěr:
Referenční postup iniciální empirické antibiotické terapie časné a pozdní HAP vyhovuje zachycenému spektru bakteriálních původců a jejich citlivosti k antimikrobiálním přípravkům u sledované skupiny pacientů.

Autoři představují komentovanou část učebnice chirurgie z roku 1921, její první vydání jako učebního textu je z roku 1917. Úvodní část této historické publikace se věnuje anesteziologii a překvapuje svým rozsahem.
Předkládaný text je vzhledem ke svému rozsahu rozdělen do 5 částí (Úvod, Místní anestezie, Intravenózní regionální anestezie a neurooaxiální blokády, Celková anestezie I a Celková anestezie II). Každá z jednotlivých částí je doprovázena naším komentářem, který uvádí původní text do historického kontextu s tehdejším vývojem oboru anesteziologie a popisuje okolnosti vzniku jednotlivých postupů. Učebnice je poplatná německé a vídeňské škole.

Zajištění dýchacích cest u dětského pacienta je rizikovým momentem pediatrické anestezie. Vzhledem k relativně menšímu počtu pacientů a operačních výkonů ve srovnání s dospělou populací a současnou centralizací pediatrické anestezie má většina anesteziologů pouze malé zkušenosti s airway managementem u dětí. Společně s absencí Evidence-based medicine (EBM) dat a doporučení to často vede k tomu, že anestezie u dětí je vedena podle "eminence-based" principu (na základě zkušenosti lokální autority - staršího lékaře), což může mít negativní vliv na výsledný outcome. Cílem autorů bylo přiblížit odborné veřejnosti aktuální dostupná EBM data a doporučení týkající se kontroverzních témat airway managementu pediatrických pacientů, bleskového úvodu do celkové anestezie a volby tracheální kanyly s obturační manžetou nebo bez manžety během anestezie a perioperačního období.

Monitorování v rámci celkové anestezie (CA) můžeme rozdělit na monitorování jednotlivých složek CA (složka: hypnotická, analgetická a svalové relaxace) nebo na monitorování funkce orgánových systémů, mezi které patří monitorování hloubky CA.
Hloubka CA je definována jako pokles činnosti centrální nervové soustavy (CNS) a pokles schopnosti reakce CNS na zevní podněty. Nedostatečnou hloubku CA doprovází vysoké riziko peroperačního procitnutí s vážnými důsledky pro pacienta, včetně posttraumatické stresové reakce a závažných pooperačních psychologických obtíží. Incidence peroperačního procitnutí je uváděna v rozmezí od 0,1 % do 0,2 % a přispívá k němu celá řada rizikových faktorů, a to jak ze strany pacienta, tak ze strany chirurgického výkonu a také ze způsobu vedení CA. Recentní studie přinesly důkazy o tom, že ani příliš hluboká CA není žádoucí a je spojena s horší pooperační prognózou.
Cílem tohoto článku je poskytnout čtenáři základní přehled o možnostech monitorování hloubky CA. Jsou zmíněna doporučení ohledně monitorování hloubky CA a také doporučení postupu při výskytu peroperačního procitnutí.
Přehledový článek byl zpracován s využitím výsledků databáze PubMed/Medline, byla zvolena klíčová slova: "depth of general anaesthesia, monitor, monitoring, awareness".

Zvýšené riziko hluboké žilní trombózy v těhotenství je dáno jak fyziologickými změnami během gravidity, tak přidruženými rizikovými faktory. Vrozené i získané trombofilní stavy riziko trombembolických komplikací (VTE) v graviditě významně zvyšují. Samotná míra rizika záleží na typu trombofilního stavu, osobní a rodinné anamnéze hluboké žilní trombózy u rodičky. U těhotných s trombofilií je i vyšší riziko těhotenských komplikací, mezi ně patří časné a pozdní ztráty těhotenství, růstová retardace plodu, placentární abrupce a preeklampsie. Na základě předchozí anamnézy výskytu hluboké žilní trombózy, těhotenských komplikací a typu trombofilie jsou doručována profylaktická opatření spočívající v antikoagulační terapii a v rámci profylaxe těhotenských komplikací i podávání nízko dávkované ASA. Cílem této terapie je snížit riziko hluboké žilní trombózy a tím potenciálně velmi nebezpečné plicní embolie a u těhotenských komplikací zvýšit pravděpodobnost narození živého dítěte. Na druhou stranu rodička se zavedenou antitrombotickou terapií je náročnější z hlediska anesteziologické péče a je třeba s tím počítat při vedení porodu a i z hlediska plánování vhodné porodnické anestezie a analgezie.

Hypotenze po úvodu do celkové anestezie (CA) je každodenním problémem anesteziologické praxe. Cílem tohoto přehledového článku je shrnutí informací z literatury věnující se této problematice. V textu se diskutuje o praktických aspektech absolutních hodnot krevního tlaku, zároveň je pozornost věnována i relativním hodnotám poklesu tlaku po úvodu do CA, které již vyžadují intervenci. Hypotenze po úvodu do CA je spojena se zvýšením pooperační mortality a prodlouženou dobou hospitalizace. Dále představuje jeden z malého množství ovlivnitelných faktorů pooperační morbidity a mortality.

Sdělení přináší aktuální pohled Sekce pro porodnickou anestezii a analgezii ČSARIM (SPAA ČSARIM) na podávání anestezie u výkonů z neporodnické indikace u těhotných. Článek se nejprve zabývá jednotlivými riziky spojenými s podáním anestezie u těhotné ženy. Následuje zhodnocení jednotlivých fází perioperačního procesu ve vztahu k anestezii u těhotné pro výkony z neporodnické indikace. Na závěr jsou uvedeny příklady anesteziologického managementu u konkrétních typů výkonů, se kterými se může anesteziolog setkat nejčastěji.

Cíl studie:
Kvantifikovat výskyt poresuscitačních traumat u pacientů po neúspěšně resuscitaci.
Typ studie:
Retrospektivní observační.
Pracoviště:
Krajská zdravotnická záchranná služba.
Materiál a metoda:
Do studie bylo zahrnuto 107 pitvaných pacientů po kardiopulmonální resuscitaci po netraumatické náhlé zástavě oběhu za rok 2015. U této skupiny jsme vyhledali pacienty, kteří měli v pitevním protokolu popsané závažné poresuscitační trauma. U těchto pacientů jsme provedli analýzu výjezdové dokumentace v systému ZZS. Tuto skupinu jsme dále porovnávali s celkovým počtem 394 kardiopulmonálních resuscitací v témže období.
Výsledky:
U 61 pitvaných pacientů po resuscitaci (tj. 57 %, respektive vztaženo k celkovému počtu resuscitací 15,5 %) byly při pitvě nalezeny traumatické změny, které nelze vykládat jinak, než jako následek kompresí hrudníku. Zároveň není možné považovat za jedinou příčinu nešetrnou laickou resuscitaci, 23 (37,7 %) resuscitací s traumatem bylo totiž provedeno pouze složkami integrovaného záchranného systému, ani biologická křehkost pacienta, protože 37 (60,7 %) těchto resuscitací proběhlo u pacientů mladších 70 let.
Závěr:
Je nutné další vzdělávání jak laiků, tak i zaměstnanců integrovaného záchranného systému s požadavkem přizpůsobení resuscitačního úsilí tělesné konstituci pacienta, zvláště u posádek záchranné služby. Další výzkum resuscitačních traumat je nezbytný.

Přehledná práce se zabývá definicí akutního poškození ledvin a dalších souvisejících nozologických jednotek, kritérii funkce a RIFLE, respektive AKIN klasifikací, novou jednotkou nazývanou subklinické poškození ledvin a biomarkery poškození ledvin.
Mezi problémy vyšetření funkce ledvin je - spolu s návrhem jejich řešení - uveden problém měření a odhadu glomerulární filtrace (GFR), problém srovnatelnosti a návaznosti měření kreatininu, urey a cystatinu C v séru, problém porovnatelnosti různých hodnot odhadu GFR včetně použití odhadu GFR v intenzivní péči, problém bazální hodnoty sérového kreatininu, biologické variability při interpretaci a konečně problém výběru a měření biomarkeru poškození ledvin.

Cíl studie:
Cílem práce je zhodnocení efektu nově zaváděných preventivních opatření na incidenci ventilátorových pneumonií v průběhu let 2008-2013.
Typ studie:
Unicentrická prospektivní observační studie.
Typ pracoviště:
JIP fakultní nemocnice.
Materiál a metoda:
Do studie byli zahrnuti nemocní hospitalizovaní na oddělení intenzivní péče od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2013. Byly prospektivně zaznamenávány následující údaje: počet pacientů na umělé plicní ventilaci, počet pacientů na umělé plicní ventilaci trvající déle než 48 hodin, počet ošetřovacích dnů, počet ventilátorových dnů, počet případů ventilátorové pneumonie. Dále byla od roku 2011 pravidelně hodnocena compliance k preventivním opatřením vzniku ventilátorové pneumonie, iniciálně 1krát týdně, následně 1krát měsíčně pomocí pravidelných auditů, intermitentně byla od roku 2010 hodnocena compliance hygieny rukou ve spolupráci s nemocničním epidemiologem nehlášenými audity.
Výsledky:
Zaváděné preventivní postupy, včetně systematické edukace nemocničního personálu a zlepšování compliance se zavedenými preventivními postupy potvrzené opakovanými audity dodržování preventivních opatření vzniku ventilátorových pneumonií, příznivě ovlivnily výskyt tohoto onemocnění na úroveň srovnatelnou nebo lepší, než jsou hodnoty v evropských zemích zapojených do databáze European Center for Disease Prevention and Control.
Závěr:
Zavedením jednoduchých postupů lze snížit incidenci této závažné komplikace zdravotní péče.

V roce 1970 byla otevřena nová dětská nemocnice v Praze-Motole. Jako první bylo uvedeno do provozu Dětské stomatologické oddělení s dvanácti lůžky. Prof. Jaroslav Komínek, přednosta kliniky, zajistil svému lékaři stáž na ARO. Vedoucí tohoto oddělení prim. Miloslav Drapka byl zakladatelem dětské anesteziologie v Československu. První pokusy s celkovou anestezií v oboru dětské stomatologie nebyly příliš úspěšné. Výkony v dutině ústní bez zajištění dýchacích cest intubací představovaly značné riziko. Autor uvádí vývoj postupů od orotracheálních po nazotracheální intubační techniky s tamponádou orofaryngu. Popisuje vhodný dýchací systém s vodním ventilem s malým odporem, formy parenterální premedikace, analgosedace a perorální premedikace před ambulantními operacemi. Ketaminová anestezie umožnila plošné provádění sanací chrupu u hospitalizovaných a ambulantních dětských pacientů. V závěru jsou podány informace o požadovaných předoperačních vyšetřeních, předoperační přípravě a speciálních zvláštnostech v anesteziologických postupech v dětské stomatologii.

Cíl studie:
Hodnocení efektu léčby poporodního krvácení pomocí rFVIIa u 80 pacientek zaznamenaných v klinickém registru UniSeven letech 2004-2009.
Typ studie:
Retrospektivní, observační, multicentrická.
Typ pracoviště:
JIP, ARO a gynekologická pracoviště nemocnic II. a III. typu v ČR.
Materiál a metody:
Registr UniSeven je mezinárodní akademický projekt Masarykovy univerzity v Brně, zaměřený na záznam klinických a laboratorních údajů souvisejících s podáním rFVIIa (NovoSeven) v "nehemofilických" indikacích. Data spojená s léčbou peripartálního krvácení u 80 žen byla analyzována z pohledu klinického (efektivita a bezpečnost) a laboratorního.
Výsledky:
V našem souboru bylo u 97,5 % žen s život ohrožujícím krvácením dosaženo pomocí podání rFVIIa kontroly krvácení. Byla nalezena statistická závislost mezi nutností opakování podání rFVIIa a velikostí první dávky. U 53 žen (66,3 %) stačila k zástavě krvácení pouze jediná dávka rFVIIa. U ostatních pacientek bylo třeba podat 2 a více dávek léku. První dávka rFVIIa byla u pacientek, které vyžadovaly druhé a další podání, signifikantně nižší (96,6 µg/kg) oproti případům, kde stačilo jen jedno podání léku (110,6 µg/kg; p = 0,048). Mortalita spojená s život ohrožujícím poporodním krvácením byla v našem souboru 2,5 %. U žádné z pacientek nebyla zaznamenána trombemoblická komplikace hodnocená jako nežádoucí účinek léčby rFVIIa. U 74,3 % pacientek, kterým byl rFVIIa podán před zvažovanou hysterektomií, se podařilo díky této léčbě hysterektomii zabránit, a tak zachovat fertilitu.
Závěr:
I na základě zde prezentovaných dat byl vypracován doporučený postup pro léčbu život ohrožujícího krvácení v České republice.

Cíl studie:
Postavení anesteziologa jako nezávislého lékařského specialisty a jeho význam v očích pacientské veřejnostibyly zkoumány v řadě studií. Práce z anglicky hovořících zemí udávají, že jen 54-89 % pacientů podstupujících operaci sedomnívá, že anesteziolog má lékařské vzdělání; v německy hovořících zemích je to přes 90 %. Cílem této práce bylo zjistitnázory a postoje českých pacientů.Typ studie: Dotazníkové šetření.Název a sídlo pracoviště: Anesteziologicko-resuscitační klinika fakultní nemocnice.Materiál a metody: Pacienti podstupující plánovaný operační výkon v celkové anestezii byli den před operací požádáni, abyještě před návštěvou svého anesteziologa vyplnili připravený dotazník.V jeho první části byly položeny dotazy na postaveníanesteziologa, jeho práci a odpovědnost při operaci. V další části byly zkoumány postoje dotazovaných k informovanostipřed výkonem, důležitosti anesteziologa během operace a k pooperační bolesti, a představy o průběhu anestezie.V posledníčásti byly pak zjišťovány některé demografické údaje.Výsledky: Bylo získáno 121 vyplněných dotazníků ze 150 rozdaných. 92 % dotázaných identifikovalo anesteziologa jakolékaře. 62 % pacientů odhadovalo, že délka vzdělání kvalifikovaného anesteziologa od ukončení středoškolského studiaobnáší 6 let, 17 % pak 9 let. Podle 36 % dotázaných pracuje anesteziolog výhradně na operačním sále. Do pracovní náplně anesteziologa patří i provádění regionální anestezie (podle 77 % dotázaných), resuscitace a léčba urgentních stavů (53 %),péče o pacienty na jednotkách intenzivní péče (49 %), pooperační analgezie (41 %), porodnická analgezie (28 %), léčbachronické bolesti (14 %). 94 % pacientů se domnívalo, že anesteziolog bude přítomen po celou dobu operace, 40 % simyslelo, že je lékařem celého perioperačního období. 92% dotázaných považovalo anesteziologa odpovědného za úvod doanestezie, 84 % za bezpečné vyvedení z anestezie, 69 % za bezbolestnost během výkonu, 54 % za zdravotní stav pacientaběhem operace, 17%za podávání léků, tekutin a krevních přípravků a 14% za léčbu eventuálních komplikací. 40% pacientů bylo názoru, že anesteziolog je během operace podřízen chirurgovi. Přes 90% dotazovaných považovalo anesteziologa za lékaře. Povědomí o jeho odpovědnosti je však relativně malé

Cíl studie:
Analýza údajů o podání rFVIIa v České republice u pacientů bez hemofilie.
Typ studie:
Analýza prospektivně sledovaných údajů počítačové databáze.
Materiál a metody:
Data registru Uniseven od jeho vzniku v roce 2001 do 31. 5. 2005.
Výsledky:
V průběhu sledovaného období bylo do registru vloženo 197 případů podání rFVIIa, z toho bylo 180 případů podání rFVIIa u ZŽOK, v 17 případech byl rFVIIa podán v rámci profylaxe/prevence krvácení. Nejčastější důvodem podání rFVIIa bylo ZŽOK u traumat a v průběhu chirurgických výkonů z jiné indikace než trauma, v 66,5 % bylo podání rFVIIa v indikacích ZŽOK spojeno s přežitím pacientů v souvislosti s danou epizodou, průměrná dávka byla 98 μg/kg, medián 100 μg/kg. Druhou nejvíce zastoupenou skupinou podání rFVIIa byli nemocní s krvácením v průběhu chirurgického výkonu z jiné indikace než trauma; účinnost podání vyjádřená v procentech přeživších nemocných byla 55%, průměrná dávka byla 94 μg/kg, medián 100 μg/kg. Potřeba krevních derivátů a transfuzních přípravků byla signifikantně redukována při srovnání období před podáním rFVIIa a po něm. Podání rFVIIa s cílem prevence krvácení bylo použito v 17 případech, průměrná dávka rFVIIa byla 37 μg/kg, medián 13 μg/kg, úmrtí a trombembolické komplikace spojené s podáním rFVIIa nebyly zaznamenány v žádném z uvedených případů.
Závěr:
Analýza údajů z registru Uniseven podporuje vysokou účinnost a bezpečnost podání rFVIIa v řadě klinických situací. Podání rFVIIa u pacientů, jejichž epizody ZŽOK jsou zaznamenány v registru, vedlo k signifikantnímu poklesu počtu podaných transfuzních jednotek erytrocytů, plasmy, množství koloidních roztoků a dávky vazopresorů.