| 211 / Anest intenziv Med. 2024;35(4):211-212 / ANESTEZIOLOGIE A INTENZIVNÍ MEDICÍNA www.aimjournal.cz https://doi.org/10.36290/aim.2024.061 EDITORIAL Stanovisko Etické komise Ministerstva zdravotnictví k otázce povinnosti lékařů upozorňovat na situace, které jsou v rozporu s lékařskou etikou – kultivujme sebe i naše kolegy Stanovisko Etické komise Ministerstva zdravotnictví k otázce povinnosti lékařů upozorňovat na situace, které jsou v rozporu s lékařskou etikou – kultivujme sebe i naše kolegy Z pozice člena Etické komise Ministerstva zdravotnictví (EK MZ) a současně jednoho z autorů textu s názvem „Stanovisko EK MZ k otázce povinnosti lékařů upozorňovat při výkonu jejich činnosti na situace nesprávné odborné činnosti nebo chování, které je v rozporu s principy lékařské etiky“ jsem se ujal editorialu k předmětnému dokumentu. Česká republika se jeho vznikem připojila k zemím, které se k této (mimořádně delikátní a citlivé) otázce postavily jednoznačně a formulovaly profesní, etickou a společenskou úlohu lékařů v situacích, jimiž se dokument zabývá. Vzniku dokumentu předcházela rozsáhlá diskuze mezi členy EK MZ, jejíž průběh mj. ukázal, jak je problematika stále aktuální (např. kauza „Cimický“ – vznikla by v takovém rozsahu, pokud by na jednání zmíněného lékaře někdo přiměřeným způsobem upozornil?), ale i jak rozdílné pohledy na problematiku mohou být mezi členy EK MZ, přestože vznik materiálu byl odsouhlasen jednoznačnou většinou. Materiál byl po svém vzniku a následném odsouhlasení členy EK MZ předán do jednání porady ministra zdravotnictví a po vypořádání připomínek byla jeho finální podoba umístěna na stránky EK MZ. Dokument byl předán rovněž ČLS JEP se žádostí o informování svých členů o existenci dokumentu. Na tomto místě stojí za zmínku průběh diskuze k dokumentu na úrovni předsednictva ČLS JEP, kde se kromě souhlasných postojů objevily i názory typu „takovéto texty nejsou nutné… každý lékař přece ví, jak se má chovat… situace, o nichž dokument mluví jsou vzácné, pokud se vůbec vyskytují… nebudeme udávat kolegy“. Mohu jen závidět kolegům, kteří celý život pracují v prostředí, kde se takové situace nevyskytují a že jim nebyli nikdy ve své klinické praxi exponováni. Za svůj profesní život jsem podobné „štěstí“ neměl a mohl bych vyjmenovat počet situací „větší než malý“, kdy jsem přemýšlel, jak a zda reagovat, jak postupovat a dosáhnout toho, aby se určitý typ chování, které jsem vyhodnotil jako profesně nepřijatelné (zejména směrem k pacientovi, ale i ke mně samotnému či mým podřízeným) již neopakoval, resp. aby má formální reakce na tyto situace byla takové povahy, že si to daný kolega příště rozmyslí. Každý nesouhlasný názor k čemukoliv by měl vést k zamyšlení nad faktickou argumentací oponentního postoje. Je dokument zbytečný či nadbytečný? Byl by, pokud bychom žili v ideálním světě, kde se každý (lékař) chová ideálně. I jen z vlastní klinické praxe, dlouholeté zkušenosti člena Čestné rady místního sdružení ČLK v Hradci Králové a soudního znalce, si dovolím tvrdit, že situací nevhodného chování je kolem nás „dostatek“ k tomu, abychom tezi „situace, pro které je dokument určen jsou vzácné“ vyvrátili. Situací, kde bychom se měli nějak (tzn. povaze situace přiměřeným způsobem) angažovat či reagovat je i v našem oboru značné množství, přestože míra jejich závažnosti je různá. Ostatně pohled na jejich četnost bude vždy u každého vycházet z toho, jaký má vnitřní práh pro podobné situace a kdy se chce (nebo nechce) osobně angažovat. Trošku složitější je argumentace k postoji, že dokument navádí „bonzovat“ kolegy. Zde si dovolím odkázat na etickou analýzu problému, která v dokumentu logicky a argumentačně přesvědčivě formuluje důvody, proč informování o profesně či eticky nesprávném jednání zdravotníků nelze chápat jako projev nekolegiality, ale jako morální povinnost, která vyplývá z etického rámce výkonu zdravotnické profese a kde princip kolegiality a přátelství nemůže převážit princip prospěchu pro pacienta a další principy lékařské etiky. Jedním z argumentů oponentů textu (byla to i jedna z hlavních připomínek právního odboru MZ ČR) je jeho obecnost a absence konkrétního postupu. Zde je na místě konstatovat, že dokumenty podobného typu a zaměření nemohou dát přesný návod pro jednotlivé situace, ale „jen“ formulovat teze, na jejichž základě je pak zvolen konkrétní postup podle konkrétní situace a její profesní nebo společenské závažnosti. Vždy musí samozřejmě platit princip určité přiměřenosti naší reakce ve vztahu k povaze situace, na kterou chceme reagovat. Naprostá většina situací je řešitelná zřetelným formulováním našeho postoje či komentáře k dané situaci – i to většinou stačí na to, aby se dotyčný pracovník zamyslel a celý proces našeho poukázání na inkriminovanou situaci splnil svou edukační roli – to je jedna z nejúčinnějších cest kultivace systému a nás všech. Zde uvedu příklad z vlastní praxe, kdy po úvodu do anestezie se operatér vyjádřil vulgárně o velikosti prsou pacientky a byl z mé strany veřejně upozorněn na to, že přestože je pacientka v anestezii, že nepovažuji jeho komentář za vhodný a že by jistě nebyl rád, když by na místě pacientky byla jeho manželka a někdo se k jejímu poprsí vyjadřoval tak hanlivě, jako to udělal on. Žádný dokument nezmění náš postoj, pokud v něm neuvidíme pomocný nástroj kultivace chování nás všech, možný nástroj k odstranění jevů, kdy nepochybujeme o jejich negativním dopadu na pacienta nebo kdy je mezikolegiální komunikace daleko za hranicí přiměřené míry slušnosti a profesní kolegiality. Jedna z možností je to přejít, postěžovat si spřízněným kolegům a nechat to být. Jsou ale situace, které svou závažností zasluhují se angažovat, minimálně
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=