KRÁTKÉ SDĚLENÍ / SHORT COMMUNICATION Alois Alzheimer: lékař, na kterého se zapomíná 126 | ANESTEZIOLOGIE A INTENZIVNÍ MEDICÍNA / Anest intenziv Med. 2024;34(2):125-126 / www.aimjournal.cz Alzheimer chorobu své pacientky po sobě nepojmenoval. Název Alzheimerova nemoc poprvé použil až E. Kraepelin ve své dvojdílné učebnici psychiatrie (8. vydání), která vyšla v r. 1910. Alzheimer se dále věnoval vědecké práci s cílem potvrdit Kraepelinovu hypotézu o histopatologické podstatě duševních nemocí. Vlastní knihu shrnující výsledky svého výzkumu nebyl pro vytížení schopen dokončit ani poté, co se v r. 1912 stal přednostou Psychiatrické kliniky Univerzity ve Vratislavi. Zemřel 15. 12. 1915 ve věku 51 let na srdeční selhání pravděpodobně v důsledku revmatické horečky jako komplikace streptokokové angíny [2]. Je třeba přidat zmínku o tom, že ve stejný rok jako vyšla první publikace A. Alzheimera (r. 1907), vyšla na stejné téma v časopise Monatschrift für Psychiatrie und Neurologie vydávaném také v Berlíně rovněž zpráva pražského lékaře Oskara Fischera (1876–1942) s názvem „Miliäre Nekrosen mit drussigen Wucherungen der Neurofibrillen, eine regelmässige Veränderung der Hirnrinde bei Seniler Demenz“ (Miliární nekrózy a drúzovité útvary z neurofibril, pravidelné změny mozkové kůry u senilní demence) [2]. Popisuje nálezy u 16 osob ve srovnání s histopatologickými nálezy u 45 pacientů s progresivní paralýzou, u 10 normálních mozků a u 10 s „neorganickou psychózou“ [2]. Jeho publikace tedy má ve srovnání s kazuistikou Alzheimera jak větší počet vzorků, tak i srovnání s nálezy u jiných diagnóz. O. Fischer pracoval po promoci v r. 1900 na německé části Karlo‑Ferdinandovy univerzity v Praze na oddělení patologické anatomie a později na psychiatrickém oddělení u prof. A. Picka (1851–1924). Na univerzitě i habilitoval, později z ní odešel a zařídil si soukromou psychiatrickou a neurologickou praxi, kde pracoval až do r. 1941. Byl jako Žid zatčen nacisty a zemřel v Terezíně [2]. Málo se uvádí, že Fischerovy nálezy zmínil ve své práci z r. 1911 i A. Alzheimer [4]. Ostatně ani jeden z uvedených autorů nebyl pravděpodobně prvním. Změny na mozku dementních osob popsal již r. 1887 S. Beljahow na přednášce Psychiatrické společnosti v Petrohradě. Beljahovowy poznatky byly potvrzeny o 10 let později rakouským psychiatrem Emilem Redlichem a v r. 1907 již zmiňovaným E. Fischerem [3]. Jsou po nich pojmenovány mikroskopické mozkové změny u demence jako Redlichovy‑Fischerovy senilní drúzy. Proč známe Alzheimerovu chorobu, a nikoliv chorobu Fischerovu? Hlavním důvodem je pravděpodobně prestiž obou pracovišť. Emil Wilhelm Magnus Georg Kraepelin, který chorobu pojmenoval po svém prvním asistentovi a vedoucím laboratoře, je považován za jednoho ze zakladatelů moderní psychiatrie, především psychofarmakologie a psychiatrické genetiky, zastával i stanovisko o biologických příčinách psychopatologie [5]. Spekuluje se, že objevem a současně pojmenováním nové nemoci chtěl Kraeplin zvýšit slávu, a tím i dostatek financí pro svůj ústav. Údajně měl ve své knize i některé údaje o kazuistice zveličit a jiné potlačit, aby ji bylo možné považovat za „nový objev“, i když demence byla známa již dávno předtím [3]. Jiná situace byla v Praze. Pražská Karlo‑Ferdinandova univerzita byla rozdělena na českou a německou od února 1882. I když německou psychiatrii vedl prof. Arnold Pick, který byl rovněž uznávaným vědcem, přesto poměry na rozdělené univerzitě nebyly optimální, a proto z ní Fischer také odešel, i když některé přednášky měl až do r. 1939. Chyběla zde tedy potřebná atmosféra publikaci více protlačovat [2, 6]. Dalším možným vysvětlením je „zajímavější“ detailní popis konkrétní kazuistiky v případě pacientky Dr. Alzheimera oproti „suché“ vědecké práci Dr. Fischera. Přesto je vhodné připomenout, že nemoc byla dlouho mimo zájem odborné, natož laické veřejnosti vzhledem k malému počtu diagnostikovaných nemocných. Popularizace příběhu A. D. včetně eponymu její nemoci začala až s výzkumným boomem v 90. letech 20. století, kdy začala být Alzheimerově nemoci věnována mimořádná pozornost [2]. PROHLÁŠENÍ AUTORŮ: Prohlášení o původnosti: Práce je původní a nebyla publikována ani není zaslána k recenznímu řízení do jiného média. Střet zájmů: Prohlašuji, že nemám střet zájmů v souvislosti s tématem práce. Podíl autorů: N/A. Financování: žádné. Poděkování: N/A. Registrace v databázích: N/A. Projednání etickou komisí: N/A. LITERATURA 1. Hippius H, Neundörfer G. The discovery of Alzheimer’s disease. Dialogues Clin Neurosci. 2003 Mar;5(1):101-8. doi: 10.31887/DCNS.2003. 5. 1/hhippius. 2. Holmerová I. Alois Alzheimer a Oskar Fischer – 110. výročí významných publikací o demenci. Geri a Gero. 2017;6(3):141-143. 3. Šťastný F. Alois Alzheimer: příběh jedné nemoci. Stinné stránky dlouhověkosti. Vesmír. 2007;86(4):251-53. https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv‑casopisu/2007/cislo-4/alois ‑alzheimer‑pribeh‑jedne‑nemoci.html. 4. Castellani RJ, Lee HG, Zhu X, Perry G, Smith MA. Alzheimer disease pathology as a host response. J Neuropathol Exp Neurol. 2008 Jun;67(6):523-31. doi: 10.1097/ NEN.0b013e318177eaf4. 5. Emil Kraepelin. https://en.wikipedia.org/wiki/Emil_Kraepelin 6. Hlaváčová L. HHK otázce vztahu české a německé psychiatrické kliniky pražských lékařských fakult do roku 1918. Česká a slovenská psychiatrie. 2005;101(2): 108-110.
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=