KLINICKÁ FYZIOLOGIE / CLINICAL PHYSIOLOGY Klinická fyziologie oběhového systému – mikrocirkulace | 47 / Anest intenziv Med. 2024;35(1):47-49 / ANESTEZIOLOGIE A INTENZIVNÍ MEDICÍNA www.aimjournal.cz https://doi.org/10.36290/aim.2024.006 Klinická fyziologie oběhového systému – mikrocirkulace Astapenko D.1,2, Černý V.1–5, Řehák D.1 1Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta v Hradci Králové, Fakultní nemocnice Hradec Králové 2Fakulta zdravotnických studií, Technická univerzita v Liberci 3Klinika anesteziologie a resuscitace, Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, 3. LF UK, Praha 4Department of Anesthesia, Pain Management and Perioperative Medicine, Dalhousie University, Halifax, Nova Scotia, Canada 5Fakulta zdravotnických studií, Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Úvod Mikrocirkulace představuje spolu s makrocirkulací nedílnou součást oběhového systému. Podílí se na finální distribuci kyslíku a energetických substrátů do tkání a orgánů. Ačkoli neexistuje žádná univerzální definice mikrocirkulace, lze ji obecně nejlépe popsat jako systém cév o malém průměru, které vykazují vysoký poměr plochy povrchu k objemu a umožňují rychlou výměnu látek přes endoteliální vrstvu mezi krví a buňkami dané tkáně či orgánu (bližší popis je uveden níže). V kontextu oboru anesteziologie a intenzivní medicína je mikrocirkulace považována za kompartment, který s velkou pravděpodobností hraje zásadní roli v patogenezi orgánové dysfunkce v kritických stavech a determinuje stav tzv. hemodynamické koherence [1]. Posouzení stavu mikrocirkulace je nedílnou součástí vyšetření v klinické praxi a spolu s hodnotami krevního tlaku a tepové frekvence tvoří základ hodnocení hemodynamické stability u všech pacientů, kde je tato otázka předmětem klinického zájmu. Mikroanatomie Základní součásti mikrocirkulace jsou: arteriola arteriální část kapiláry venózní část kapiláry venula lymfatické cévy (role lymfatického systému je v posledních letech považována za velmi významnou [2]) Mikrocirkulace z povahy svého názvu dosahuje mikroskopických rozměrů čili je pouhým okem neviditelná. Průměr cév je od 200 do cca 5 μm, nicméně často se popisuje rozměr menší než 20 μm [3]. Nejužší část představuje přechod arteriální strany do venózní, která je užší než průměr erytrocytu a kde dochází k jeho deformaci. Stěna kapiláry je tvořena endoteliálními buňkami na vnitřní straně pokrytou endoteliálním glykokalyxem (EG) [4]. EG představuje trojrozměrná síť proteoglykanů, glykosaminoglykanů a kyseliny hyaluronové do výšky 0,2–0,5 µm. Tato gelovitá vrstva též významně interaguje s proteiny krevní plazmy (Obr. 1a, 1b). Na vnější straně endotelu se vyskytují pericyty a dále již samotná přilehlá perfundovaná tkáň. V mikrocirkulaci slepě vznikají lymfatické cévy, které drénují tkáňový mok přefiltrovaný z kapilár do intersticia a odvádějí ho ve formě lymfy. Arterioly jsou též inervovány autonomním nervovým systémem. Endoteliální buňky jsou pevně propojeny tzv. molekulárními spoji, jejichž těsnost závisí na typu tkáně. Např. v mozku jsou tzv. těsné spoje (tight junction), které zajišťují maximální možnou ochranu intersticia před přímým přestupem látek a buněk z krevního proudu. Mezi endoteliálními buňkami se též vyskytují i tzv. gap junctions, které vedou vzruch (elektrický proud). V orgánech, kde je nutná vyšší míra filtrace (např. glomeruly v ledvinách nebo plexus chorioideus v mozkových komorách) se vyskytuje endotel fenestrovaný, který má póry po celé své ploše i v mezibuněčných spojích. Ve slezině a kostní dřeni jsou tyto fenestrace zvětšené do tzv. sinusoid, kde mohou víceméně volně přecházet i samotné krevní elementy. Fyziologie mikrocirkulace Systém mikrocirkulace představuje koncovou etapu dodávky kyslíku a je místem vlastní dodávky kyslíku do tkání dle jejich energetické/metabolické aktivity. Dále zde do tkání přechází nutrienty, endokrinní hormony a buňky imunitního systému. Přívod (neboli konvekce) kyslíku a nutrientů do tkání závisí na průtoku v mikrocirkulaci. Míra difuze závisí na tzv. funkční kapilární denzitě (FCD), tedy poměru perfundovaných a neperfundovaných kapilár [5]. FCD je různá dle orgánů (např. 100 % v ledvinách a v srdci, cca 90 % v sublingvální sliznici a velmi variabilní v podkoží) [6]. Průtok krve v mikrocirkulaci je regulován buňkami hladké svaloviny arteriol, metabolickou aktivitou přilehlé tkáně a neuro‑humorálně. Důležitým mechanismem vazodilatace je smykové tření, které je převáděno EG na endoteliální buňky, které produkují oxid dusnatý (NO). NO zvýší KORESPONDENČNÍ ADRESA AUTORA: Článek přijat redakcí: 4. 3. 2024 doc. MUDr. David Astapenko, Ph.D., MBA, astapenko.d@seznam.cz Cit. zkr: Anest intenziv Med. 2024;35(1):47-49
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=