Z HISTORIE OBORU / HISTORY OF ANESTHESIOLOGY Kdo podal první anestezii? | 87 / Anest intenziv Med. 2023;34(2):81-89 / ANESTEZIOLOGIE A INTENZIVNÍ MEDICÍNA www.aimjournal.cz Deváté až dvanácté století je považováno za zlatý věk islámu. V té době žili slavní lékaři jako Rhazes (865–925), Haly Abbass (949–982), Avicenna (980–1032) a Jorjani (1042–1137). Perský termín pro stav, kdy pacient spí a nevnímá bolest, je „tnwym“ [16]. Rostlinné směsi podávané orálně, nazálně a topicky obsahovaly bolehlav, mandragoru, blín černý, opium a lilek černý. Za jednoho z nejvýznačnějších učenců je považován Avicenna, celým jménem Abú ‘Alí al‑Husajn ibn ‘Abd Alláh ibn Al‑Hasan ibn Ali ibn Síná (asi 980–1037), který napsal nejméně 450 prací, z nichž 40 je věnováno medicíně. Jeho nejznámější dílo Kánún (Kánon medicíny) byl ve 12. století přeložen do latiny a vedle spisů Galéna se stal na několik století základem evropské medicíny. Šlo o kompilaci jeho vlastních zkušeností a překladu z antických a dalších autorů. Popsal 43 rostlin s analgetickými a anestetickými účinky, které samotné či v kombinaci používal během operací a metody testování účinných látek, rozlišoval mezi různými dávkami a v případě tématu tohoto článku je rozdělil do 3 skupin: ty, které působí potlačují bolest přímo, jako je fenykl nebo lněné semínko, které se aplikují přímo jako obklad, ty, které navozují spánek a snižují aktivitu, jako jsou opojné látky, mléko a sladká voda, a ty, které snižují vnímání pocitu bolesti jako jsou narkotika a somniferické látky [42]. Avicenna také popsal metodu, jak přivést člověka do bezvědomí, a tím pádem nevnímat bolest, pomocí opia, blínu a dalších látek. Opium považoval za účinnější než mandragoru a další látky [43]. Nedožil se vysokého věku pravděpodobně i vlivem nezdravého způsobu života. Aby mohl studovat dlouho do noci, zaháněl únavu pitím vína [44]. Jeho recepty se pravděpodobně staly základem i v Evropě používané anestetické houby. Vrcholem použití anestezie v muslimském světě byla učebnice chirurgie Al-‘Umda Fi-‘l‑Jiraha lékaře Ibn al-Quffa ze 14. století. Má v ní být zmíněno, že kromě lékaře provádějícího operaci má být u výkonu další lékař, který se stará pouze o potlačení bolesti podáváním al‑murquidu, tedy první zmínka o specialistovi na anestezii [40]. Středověk a anestetická houba (spongia soporifera seu somnifera) Zmínka o mořské houbě nasáklé roztokem různých rostlinných látek se objevuje i v křesťanské literatuře. Kláštery kromě zakládání špitálů byly povinny dle koncilu v Aix‑la‑Chapelle rovněž opisovat starší rukopisy. Mezi ně patřily i lékařské texty. Za jeden z nejvýznamnějších klášterů týkajících se medicíny je považován ten na Monte Cassino v Itálii. V kompilaci textů od Konstantina Afrického (cca 1015–1087) je pravděpodobně prvá zmínka o anestetické houbě: „Ypnoticum adiutorium, id est. somnificum, conveniens his qui cirurgiam operantur aut sectiones, ut dolores non sentient soporati.“ Užitečné hypnotikum, tj. uspávadlo, vhodné pro ty, kdož provádějí operace a řezy, aby spící necítili bolest – překlad JM) [45, 46]. Juvin předpokládá, že recept pochází z muslimského světa, a to ze tří důvodů: v Evropě se často používal k otupení alkohol, který je v islámu zakázán a ani v receptu není, dále v Monte Cassino bylo překládáno mnoho arabských textů a konečně recept se přesně shoduje s recepty, které jsou známé v Alexandrijské lékařské škole. Mořská houba se nechala nasáknout roztokem různých rostlin, a pak se vysušila. Před použitím se namočila horkou vodou a dala k nosu operovaného [45]. Často uváděné námitce, že při inhalaci by nemohla fungovat, lze oponovat tím, že mohlo jít o vstřebávání účinných látek nosní sliznicí. Pacient se pak probouzel další houbou nasáklou vinným octem [45]. Recepty pak jsou známé i z lékařské školy v Salernu (12. století) a Boloni (13.–14. století). Známý recept pochází od Guy de Chauliaca (cca 1300–1368), žáka boloňské školy a později lékaře papeže v Avignonu, který v r. 1363 kompletoval dílo Chirurgia magna, které bylo přeloženo do mnoha jazyků (Obr. 10a, b). Roztok obsahoval opium, mandragoru, výtažek z blínu, lilku, bolehlavu, břečťanu a lociky [45]. Postupem se kvůli nepřesnému opisování stává výčet látek složitější a přísady se nedají často ani identifikovat. Od používání se ustoupilo v 17. století., kdy podobné výtažky byly používány k magickým účelům a botanik Jan Baptista della Porta (1535–1615), který psal o uspávací houbě, byl papežem Pavlem V. v r. 1578 obviněn z koketování s okultismem. K zániku používání přispěl nepochybně strach při založení inkvizice (1542) a indexu zakázaných knih (1559) [45]. Dosud se vedou spory, zda tato pomůcka mohla účinkovat. V 19. a 20. století byly opakovány pokusy většinou bez úspěchu. Příčin mohlo být několik: nevhodné složení či použití, inhalační podání místo nazálního, jiná operační technika (především délka výkonu), jiný přístup pacientů k perioperační bolesti [45, 47]. Evropa si musela počkat na účinnou anestezii až do 19. století. Hanaoka Seishu Japonsko se pyšní tím, že první dokumentovaná anestezie se udála na jejím území. Třináctého října 1804 podal chirurg Hanaoka Seishu (1760–1835) anestezii pomocí nápoje odvozeného od čínského mafeisanu, který nazval mafutsuto, jinde nazývaný tsusen‑san [48, 49]. Hanaoka Seishu se věnoval studiu čínské medicíny, odkud načerpal své znalosti o anestetickém nápoji. Nejprve provedl pokus na 30 psech, a pak na člověku. Po diskuzi se svou matkou a manželkou usoudil, že manželku může snadno nahradit jinou, což u matky nelze. Jeho žena tak byla prvním člověkem anestezovaným tsusen‑sanem, ze kterého se bez následků zotavila. Manželka pak opakovaně sloužila jako pokusný objekt různých experimentů, v důsledku čehož ztratila ve středním věku zrak Obr. 10 a, b. Guy de Chauliac, Chirurgia magna. Prolog z vydání Chirurgia magna z r. 1498. Zdroj: Wikimedia Commons (CC BY 4.0)
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=